Hrdinové Velké vlastenecké války
V době, kdy byla jejich rodná zem vystavena smrtelnému nebezpečí nacistické vyhlazovací války, prokazovaly miliony sovětských občanů nesmírné hrdinství. Nejstatečnějším z nich byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Během Velké vlastenecké války tento titul získalo více než 11 tisíc lidí, z toho více než 3 tisíce posmrtně (in memoriam).
Zde jsou příběhy alespoň několika z nich.
Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu ►
Ivan Timofejevič Ljubuškin (1918 – 1942)
Na podzim 1941 probíhaly prudké boje u města Orel, v nichž sovětští tankisté odráželi prudké útoky fašistických tankových vojsk. V boji byl tank staršího seržanta Ljubuškina znehybněn střepinou nepřátelského protitankového granátu. Posádka zasaženého tanku poté sváděla nerovný boj s nepřátelskými tanky, které jej obklopily. Během tohoto boje dokázala posádka pod vedením Ljubuškina zničit pět nepřátelských strojů. Přestože tank byl v boji zasažen další střepinou a někteří členové posádky byli raněni, velitel tanku pokračoval v palbě proti útočícím fašistickým tankům a zároveň přikázal řidiči tanku, aby se pokusil stroj opravit. To se skutečně podařilo a Ljubuškinův tank se poté opět připojil ke své koloně. Za statečnost v boji byl Ivanu Ljubuškinovi 10. října 1941 udělen titul Hrdina Sovětského svazu. O rok později, v závěru r. 1942, Ivan Ljubuškin padl hrdinskou smrtí.
Alexandr Matvejevič Matrosov (1924 – 1943)
Dne 23. února 1943 probíhal urputný boj u města Velikije Luki. Německá vojska se opevnila v nedaleké vesnici Černušky. Vojáci sovětské armády podnikli proti Němcům několik neúspěšných útoků, avšak cestu jim přehrazovala palba z kulometného hnízda. Během jednoho z útoků se vojínovi Alexandru Matrosovovi podařilo proniknout až ke kulometnému hnízdu. Svým vlastním tělem zakryl střílnu nepřátelského kulometu, čímž umožnil svým druhům vrhnout se do útoku. Posíleni hrdinským příkladem Matrosova, vyhnali jeho spolubojovníci Němce z vesnice. Za statečnost v boji získal A.M. Matrosov posmrtně titul Hrdiny Sovětského svazu. Na jeho památku byl po něm pojmenován pluk, v němž sloužil.
Nelson Georgijevič Stěpaňjan (1913 – 1944)
Sovětský letec arménského původu. Jako pilot bitevních letounů Il-1 a Il-1 a velitel leteckého pluku sloužil v bitevním letectvu Černomořské flotily, při obraně Leningradu, během Krymské operace a při osvobozování Pobaltí. Uskutečnil 293 úspěšných bojových letů, během nichž samostatně zlikvidoval 13 nepřátelských plavidel (a mnoho dalších jako člen skupiny), 80 tanků, 27 letadel (z toho dva bombardéry Junkers Ju-88), přibližně 100 děl (včetně protiletadlových kanonů), 40 železničních vagónů a 4 pontonové mosty.
Dne 23. října 1942 mu byl za vynikající plnění rozkazů udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Padl dne 14.12. 1944 v boji proti přesile třiceti nepřátelských letadel, ale ještě v posledních okamžicích života se mu podařilo svůj hořící letoun nasměrovat přímo na nepřátelskou loď. Další vyznamenání získal posmrtně.
Vasilij Georgievič Kločkov (1911 – 1941)
V době bojů u Moskvy v listopadu 1941 byl vojenským komisařem roty náležející k jednomu ze střeleckých pluků 316. střelecké divize generálmajora I.V. Panfilova. Úkolem jeho roty bylo udržet úsek obranné linie ve směru Volokolamsk v blízkosti křižovatky Dubosekovo. Dne 16.11. 1941 se 28 přeživších příslušníků roty pod vedením Kločkova ubránilo několika kombinovaným útokům nepřítele a v nerovném boji se jim podařilo zničit 18 německých tanků. Samotný Kločkov zahynul, když se vrhl pod nepřátelský tank se svazkem granátů v ruce. Za hrdinství, statečnost a odvahu v boji mu byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Komisaři V.G. Kločkovovi je připisován výrok, jímž povzbuzoval vojáky k boji: „Rusko je veliké, ale ustoupit není kam – za námi je Moskva!“
Alexandr Michajlovič Roditělev (1916 – 1966)
Během bojů o Königsberg (Kaliningrad) v dubnu roku 1945 byl podporučík Roditělev velitelem ženijní čety, která pod jeho velením během plnění jiného úkolu využila příhodné situace a zaútočila na dělostřeleckou pozici nepřítele. V boji muže proti muži se oddílu podařilo zmocnit se 15 německých děl, přičemž samotný Roditělev zlikvidoval šest fašistických vojáků. Záhy se Němci pokusili získat ztracenou pozici a techniku zpět, avšak Roditělevova skupina odrazila tři nepřátelské útoky a udržela pozici, než dorazily hlavní síly Rudé armády. Následujícího dne během dobývání Königsbergu jeho četa vyhodila do vzduchu nepřátelský bunkr, vyčistila od nepřítele šest městských čtvrtí a zajala velké množství nepřátelských vojáků a důstojníků.
Za statečnost a odvahu v boji byl Alexandru Roditělevovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Vladimir Dmitirjevič Lavriněnkov (1919 – 1988)
Sovětský letec – stíhač. Poprvé se vyznamenal během bitvy u Stalingradu, v jejímž průběhu sestřelil 16 nepřátelských letadel. Za celou válku uskutečnil 448 bojových letů a absolvoval 134 vzdušných soubojů, v nichž sestřelil 35 letadel samostatně a dalších 11 jako člen skupiny. V srpnu 1943 upadl do nepřátelského zajetí poté, co ztratil svůj stroj při manévru zvaném „taran“ (naražení do letounu protivníka s cílem vyřadit jej z boje), ale podařilo se mu uprchnout a vstoupil do partyzánského oddílu. Byl dvakrát vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.
Viktor Dmitrijevič Kuskov (1924 – 1983)
Příslušník Baltské flotily. Jako člen posádky torpédového člunu se zúčastnil 42 bojových operací. Během jedné z nich byl zničen levý motor, zatímco u pravého motoru bylo poškozeno olejové potrubí. Tehdy Kuskov holýma rukama utěsnil poškozené místo potrubí, čímž zabránil úniku oleje a tím i zadření jediného funkčního motoru. Kuskov utrpěl těžké popáleniny na rukou, ale díky jeho odvaze a pohotové reakci byl člun zachráněn před zničením. Během jedné z dalších bojových operací vypukl požár ve strojovně. Kuskov byl popálen na rukou a v obličeji, ale zůstal na svém postu ve strojovně a pokoušel se uhasit požár. Torpédový člun se sice nakonec nepodařilo zachránit a posádka dostala rozkaz k opuštění plavidla, avšak Kuskov, přestože sám raněn, ještě pomohl zachránit dva zraněné důstojníky. Za svoji mimořádnou obětavost, odvahu a záchranu života velitele lodi získal V.D. Kuskov titul Hrdiny Sovětského svazu.
Rufina Sergejevna Gaševová (1921 – 2012)
Příslušnice 46. gardového nočního bombardovacího leteckého pluku 325. noční bombardovací letecké divize. Během války uskutečnila 848 bojových letů a způsobila nepříteli značné ztráty vojenské techniky i živé síly. Během bojů na Kubáni byl její stroj sestřelen nepřátelskou stíhačkou. Gaševové se podařilo během několika dnů projít nepřátelským týlem a vrátit se ke svému pluku, kde ji už považovali za mrtvou. Podruhé byla sestřelena během bojů u Varšavy, podařilo se jí vyskočit padákem, a přestože dopadla na minové pole, podařilo se jí zachránit. Za odvahu v boji proti nepříteli jí byl 23.2. 1945 udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Cézar Lvovič Kunikov (1909 – 1943)
Velitel výsadkového oddílu Azovské flotily. V noci z 3. na 4. února 1943 vedl výsadek na silně opevněné nepřátelské pozice na mysu Myschako, známém též jako „Malá země“. Kunikovův oddíl zahnal nepřítele prudkým útokem a vytvořil na mysu předmostí. Za svítání 4. února se rozhořel prudký boj, v němž se Němci pokoušeli vybojovat předmostí zpět. Výsadkový oddíl pod velením majora Kunikova během jediného dne odrazil 18 nepřátelských útoků, ale navečer už byl zcela vyčerpán a docházela mu zásoba munice. Tehdy se oddíl majora Kunikova nenadálým útokem zmocnil nepřátelské dělostřelecké baterie a s pomocí ukořistěných děl uhájil pozice až do příchodu posil. O několik dní později byl major Kunikov smrtelně raněn. Za statečnost a odvahu v boji mu byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Jevgenije Maksimovna Rudněvová (1921 – 1944)
Příslušnice 46. gardového nočního bombardovacího leteckého pluku 325. noční bombardovací letecké divize. Absolvovala 645 bojových letů na Kubáni, na Severním Kavkazu a na Krymu. Dne 9.4. 1944 byl její bombardér při plnění bojového úkolu severně od města Kerč zasažen výstřelem z nepřátelské stíhačky a začal hořet. Rudněvové se i s hořícím letadlem podařilo splnit bojový úkol a shodit bomby na určený cíl, ale už se nestihla zachránit seskokem a zahynula. Za vzorné plnění bojového rozkazu a odvahu v boji s nepřítelem byl Rudněvové posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Igor Pavlovič Dolženkov (1914 – 1980)
Velitel baterie protitankového dělostřelectva. Dne 17. října 1943 jeho baterie čelila německému tankovému protiútoku u města Melitopol. V nerovném boji se baterii podařilo zničit tři nepřátelské tanky, ale zůstal jí pouze jeden kanón. Bez ohledu na početní převahu nepřítele jednotka pokračovala v boji a dostala se do nepřátelského obklíčení. Tehdy nadporučík Dolženkov s několika zbývajícími vojáky prudkým útokem prorazil obklíčení, přičemž bylo zničeno více než 40 německých vojáků a důstojníků. Za statečnost a odvahu v boji proti nepříteli byl I.P. Dolženkovovi dne 1. listopadu téhož roku udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Mansija Žiengalievna Mametová (1922 – 1943)
Příslušnice 100. Kazašské samostatné střelecké brigády a nejlepší kulometčík 21. gardové střelecké divize. Na podzim roku 1943 se účastnila bojů za osvobození města Nevel, během něhož měla za úkol krýt postup svého oddílu. Z dvoučlenné obsluhy kulometu zůstala sama, a přestože byla raněna do hlavy střepinou z nepřátelského granátu, s vypětím posledních sil se přesunula ze střeleckého okopu na otevřené prostranství, kde pokračovala v palbě. Již těžce raněna, stačila ještě zasáhnout téměř 70 nepřátelských vojáků a padla hrdinskou smrtí, za což jí byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Jelena Fjodorovna Kolesová (1921 – 1942)
Velitelka průzkumného oddílu. Za vzorný průzkum v týlu nepřítele během obrany Moskvy byla již na podzim roku 1941 vyznamenána řádem Rudého praporu. Od dubna r. 1942 působil průzkumný oddíl Kolesové na území nacisty okupovaného Běloruska. Pod jejím velením oddíl sbíral informace o postavení nepřítele, přesunech jeho vojsk a techniky, podílel se na zaminování silnic na území okupovaném nepřítelem, vyhazoval do vzduchu nepřátelské vojenské vlaky a mosty. Dne 11. září 1942 Kolesová padla v nerovném boji s příslušníky nacistické trestné jednotky u vesnice Vydrica v Minské oblasti. Na její počest byla pojmenována jedna z moskevských škol, kde před válkou pracovala jako pionýrská vedoucí. Posmrtně jí byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Anatolij Konstantinovič Avdějev (1925 – 1996)
Příslušník protitankového dělostřelectva, miřič. V červenci roku 1944 dostala jeho jednotka za úkol zabránit průlomu nepřítele z obklíčení v Bolmské oblasti v Bělorusku. Během 13 hodin odrazila protitanková baterie, v níž sloužil tehdy devatenáctiletý Avdějev, 7 nepřátelských útoků. V boji s Avdějevovou baterií ztratil nepřítel 180 vojáků, 2 samohybná děla, kulomet a 4 automobily. Avšak samotná baterie měla velké ztráty, kanón, u něhož sloužil Avdějev, byl zničen a z celé jeho obsluhy zůstal naživu jen on sám. Přesto neustoupil ze svého postu, ale se samopalem a granáty pokračoval v boji. Když mu došly náboje i granáty, bojoval proti nepříteli alespoň lopatkou a sekerou, a tak se mu podařilo zničit ještě čtyři fašistické vojáky. Za odvahu v boji mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Vladimir Avramovič Aleksejenko (1917 – 1979)
Pilot bitevního letectva, během války uskutečnil 292 bojových letů. Útočil na nepřátelské baterie, které ostřelovaly obležený Leningrad. Dále se účastnil bojů na Karelské šíji, v Pobaltí a ve Východním Prusku. Kromě několika desítek německých letadel, které zlikvidoval přímo na nepřátelských letištích, se mu podařilo zlikvidovat 33 nepřátelských tanků, 118 automobilů, 53 železničních vagónů, 85 povozů, 15 obrněných transportérů, 10 muničních skladů, 27 děl, 54 protitankových zbraní (kanónů, kulometů) 12 minometů a několik set vojáků nacistického Německa. Za odvahu a statečnost byl dvakrát vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.
Andrej Jegorovič Borových (1921 – 1989)
Velitel stíhací letky. Zúčastnil se bitev u Orla a u Kurska. Doprovázel bombardovací letouny do týlu nepřítele. Ničil nepřítele během osvobozování Ukrajiny, Běloruska a Polska. Zúčastnil se berlínské operace. Během války uskutečnil téměř 500 úspěšných bojových letů, zúčastnil se více než 130 vzdušných soubojů v nichž zlikvidoval 32 nepřátelských letadel samostatně a dalších 14 jako člen skupiny. Titul Hrdina Sovětského svazu získal v létě 1943 (v té době absolvoval již 55 vzdušných soubojů a sestřelil 19 nepřátelských letadel). Druhou Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu získal v únoru 1945. Je politováníhodné, že tento hrdina Velké vlastenecké války byl nakonec v r. 1989, ve svých 68 letech, zavražděn chuligány přímo na ulici v Moskvě.
Boris Aleksandrovič Vladimirov (1905 – 1978)
Generálporučík Vladimirov se osobně vyznamenal během viselsko-oderské operace roku 1945. Jeho 311. střelecká divize ve dnech 14. – 15. ledna 1945 jako první prorazila hloubkovou obranu Němců u řeky Visly. Při pronásledování nepřítele prošla divize za necelé 2 týdny 400 kilometrů a byla jedním z prvních svazků Rudé armády, které dosáhly území Německé říše. Generálporučík Vladimirov byl v bojích dvakrát raněn. Za vynikající velení divizi v obtížných podmínkách a za osobní odvahu v boji získal titul Hrdiny Sovětského svazu.
Aleksandr Borisovič Kazajev (1919 – 1994)
Velitel střeleckého pluku, vyznamenal se během bojů u Königsbergu (Kaliningradu) na jaře roku 1945. Jeho pluk útočil na silně opevněné pozice nepřítele na poloostrově Samland. Všechny pokusy o prolomení nepřátelských opevnění byly neúspěšné a ofenzíva byla dočasně pozastavena. Tehdy major Kazajev uskutečnil s malou jednotkou nečekaný manévr, během něhož zablokoval hlavní opěrný bod nepřátelského opevnění, zatímco hlavní část jeho pluku prolomila nepřátelskou obranu na křídlech, čímž byl umožněn následný úspěšný útok celé divize. Kazajevův pluk během pěti dnů boje ukořistil 20 děl, zajal 600 vojáků nacistického Německa a osvobodil 1 500 vězňů nacistického koncentračního tábora. Za vynikající velení pluku a za projev mimořádné odvahy byl Kazajevovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Ljudmila Michajlovna Pavličenková (1917 – 1974)
Již na počátku války přerušila studium na Kyjevské univerzitě a dobrovolně se přihlásila na frontu. Působila jako sniperka ostrostřelecké čety 25. střelecké divize. Během války uzavřela sňatek s podporučíkem Aleksejem Kicenkem, který však na jaře 1942 padl v boji. Poté, co sama v boji utrpěla zranění, byla evakuována na Kavkaz a po svém uzdravení byla zařazena do delegace sovětské mládeže do USA, kde se setkala s prezidentem Rooseveltem. Během vystoupení v Chicagu pronesla v souvislosti s neustálým odkládáním otevření tzv. druhé fronty v západní Evropě slavný výrok: „Džentlmeni, je mi 25 let a na frontě jsem odpravila 309 fašistických vetřelců. Nezdá se vám, že už se za mnou schováváte příliš dlouho?“ Po návratu do vlasti se stala instruktorkou ve škole pro snipery. Její žáci zlikvidovali ještě několik set nepřátelských vojáků a důstojníků. Za vojenské umění a za statečnost v boji byl Ljudmile Pavličenkové udělen titul Hrdina Sovětského svazu.
Viktor Petrovič Mirošničenko (1916 – 1941)
Příslušník 76. samostatného železničního praporu. V říjnu 1941, během bojů na přístupových cestách k městu Tula, velel Mirošničenko na jednom z úseků kulometnému oddílu, který měl za úkol co nejdéle zadržovat nepřítele a poté zničit most přes řeku. Po několika nepřátelských útocích ostatní členové oddílu padli a lehce zraněný Mirošničenko byl jediným, kdo zůstal naživu, a komu tedy připadl úkol zničit most. Avšak předchozí nepřátelskou střelbou byly poškozeny šňůry vedoucí k podminovanému mostu. Mirošničenko zvolil jedinou možnost, jak úkol splnit – doplazil se k doutnáku u nejbližší nálože a za cenu vlastního života vyhodil most do vzduchu, čímž nepříteli odřízl cestu pro další postup. Za statečnost a odvahu v boji byl Mirošničenkovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu.