Období 1943 - 1945

1943

Rozhodujícími válečnými operacemi léta a podzimu roku 1943 byla bitva Kurska a bitva na Dněpru. Rudá armáda při nich postoupila o 500 až 1 300 km na západ, přestože její ztráty byly vyšší než ztráty protivníka a právě v roce 1943 dosáhly svého ročního maxima za celou Velkou vlasteneckou válku. Na rozdíl od nacistického Německa však Sovětský svaz dokázal efektivně využívat veškeré své zdroje a utrpěné ztráty průběžně doplňovat.

Bitva u Kurska probíhala od 5.7. do 23.8. 1943. Jednalo se při ní o obsazení tzv. Kurského oblouku, který se vytvořil poté, co vojska nacistického Německa během své protiofenzivy na jaře roku 1943 podruhé obsadila město Charkov a zatlačila Rudou armádu na středním úseku fronty o 150 - 200 km na východ.

Obě válčící strany věnovaly přípravám nadcházejících operací velkou pozornost, nicméně ani na jedné straně nepanovala jednota v názoru, zda rozhodující operace zahájit ještě v létě 1943 nebo je odložit na pozdější dobu. V německém generálním štábu se projevovaly rozpory mezi zastánci (Keitel) a odpůrci (Manstein, Model) letní ofenzivy. Ofenziva byla nakonec schválena z politických důvodů.

Rudá armáda disponovala na jaře r. 1943 silou 6 600 000 vojáků a důstojníků, 105 000 děl a minometů, 2 200 raketometů, 10 200 tanků a samohybných děl a více než 10 200 letadel. Přesto od dubna do června 1943 probíhala operační přestávka. Zejména G.K. Žukov, tehdy již (od ledna 1943) maršál Sovětského svazu, zastával nadále defenzivní strategii s tím, že nepřítele je nutno ještě nějakou dobu vyčerpávat obrannými boji. Připravovanou ofenzivu považoval za předčasnou a riskantní.

Nacistické Německo pro letní ofenzivu přichystalo 52 divizí, z toho 18 tankových nebo motorizovaných a navíc několik samostatných brigád a praporů. Jejich vojska dostala nové tanky typu Panter a Tygr a útočná samohybná děla Ferdinand. Leteckou podporu měly poskytovat letadla 4. a 6. vzdušné flotily.
V předvečer bitvy u Kurska měla výše uvedená vojska nacistického Německa k dispozici přibližně 900 000 vojáků, 2 700 tanků a samohybných děl, 10 000 děl a více než 2 000 letadel.

Proti této síle nepřítele postavila Rudá armáda 77 divizí, 9 sborů a 13 brigád o celkovém počtu 1 336 000 vojáků, 3 444 tanků a samohybných děl, 19 000 děl a 2 900 letadel.

Během příprav se opět, jako již poněkolikáté, projevily vysoké kvality sovětské rozvědky. Již 12.4. 1943 měl J.V. Stalin na stole přesný text směrnice č. 6 Adolfa Hitlera o plánu operace „Citadela“, zatímco nepřítel měl o síle a záměrech sovětské armády pouze částečné a nepřesné informace a dezinformace.

rozšifrovaný telegram ženevské informační skupiny „Dora“ o plánech a rozmístění sil nepřítele, jaro 1943 (byl odtajněn po 50 letech) ►

Nepřátelský útok byl zahájen v noci z 5. na 6. července 1943. První úder německých vojsk byl veden ve směru na město Obojaň, kde však byl zastaven. Po tomto neúspěchu soustředilo německé velení pozornost na směr Prochorovka. Útok na Prochorovku Němci zahájili dne 11.7. od jihu a západu. Během prvního dne bitvy se nepřátelské úderné skupině 150 tanků a pěchoty podařilo prolomit obranu, avšak druhého dne následoval protiútok vojsk Voroněžského frontu s cílem zabránit dalšímu postupu nepřítele směrem na Kursk. Toho dne, 12. července 1943, byla svedena největší tanková bitva historie. Do této bitvy Němci nasadili 700 tanků a samohybných děl, Rudá armáda (5. gardová tanková armáda generála Rotmistrova) nasadila 793 tanků.
Hlavní cíl sovětského protiútoku u Prochorovky, tj. naprosté zničení nepřítele, sice dosažen nebyl, avšak postup německých vojsk byl na tři dny zastaven. Na bojišti u Prochorovky zůstalo okolo 400 zničených německých tanků a 300 automobilů. Na sovětské straně činily ztráty 244 tanků.

V následujících dnech (13. - 15.7.) zaujala německá vojska obranné postavení, což byl definitivní konec jejich útoku. Dne 17.7. byl zahájen protiútok Voroněžského a Stepního frontu Rudé armády. Navečer 23.7. dosáhla vojska Rudé armády výchozích pozic německé ofenzivy.
Aby nepřítel nemohl svá vojska u Kurska posílit jednotkami a svazky z jiných částí fronty, byl vydán rozkaz vojskům Jihozápadního a Jižního frontu k přechodu do ofenzivy. Během této ofenzivy byly svedeny boje u Izjumu, na řece Mius, u Orla a u Charkova. Dne 5.8. byl Rudou armádou osvobozen Orel a dne 23.8. Charkov. Osvobození Charkova se stalo symbolickým završením letní ofenzivy RKKA roku 1943.

Ztráty v bitvě u Kurska byly tak obrovské, že se dosud nepodařilo spolehlivě vyčíslit. Podle různých odhadů padlo (na obou stranách dohromady) celkem více než 250 000 vojáků, raněno bylo více než 600 000 vojáků, zničeno bylo (opět souhrnný odhad celkových ztrát obou stran) více než 6 000 tanků a samohybných děl, 5 200 děl a minometů, 1 600 letadel.

Vítězstvím v bitvě u Kurska byl dovršen obrat ve válce. Po této bitvě se vojska nacistického Německa již nevzchopila k žádné strategické útočné operaci.
Bitva u Kurska měla rovněž zásadní geopolitické následky. Prezident Spojených států amerických Roosevelt v reakci na zprávy o bitvě u Kurska prohlásil: „Půjde-li to v Rusku takhle dál, tak je možné, že na jaře příštího roku už žádná druhá fronta nebude zapotřebí.“ Na podzim roku 1943, mimo jiné i v důsledku porážky vojsk nacistického Německa v bitvě u Kurska, se v Teheránu konala první schůzka mezi nejvyššími představiteli SSSR, USA a Velké Británie.

Ve druhé polovině roku 1943 probíhala řada strategických operací RKKA na březích Dněpru, které se souhrnně označují jako bitva na Dněpru. Na obou stranách se jí dohromady zúčastnilo okolo 4 milionů vojáků, fronta se roztáhla na 750 km.

Když si velení armády nacistického Německa uvědomilo, že v nejbližším období nebude schopno uskutečnit další strategické ofenzivy, rozhodlo se vytvořit mohutnou obrannou linii s cílem zabránit Rudé armádě v dalším postupu. Systém opevnění se v nacistické terminologii označoval jako "Východní val". Jižní část této linie kopírovala tok řeky Dněpr. Během stahování k této linii spáchali příslušníci německé armády a zbraní SS řadu zvěrstev na civilním obyvatelstvu s cílem co nejvíce zpustošit území, z nichž museli ustoupit.

Generální ofenziva Rudé armády na celé frontě od Smolenska až k Azovskému moři byla zahájena dne 26.8. 1943. Této mohutné operace se účastnila vojska pěti frontů - Středního, Voroněžského, Stepního, Jihozápadního a Jižního, v nichž sloužilo celkem 2 650 000 vojáků, kteří měli k dispozici 51 000 děl a minometů, 2 400 tanků a 2 850 letadel.

Během bitvy na Dněpru došlo k přejmenování těchto frontů:

Bez ohledu na početní převahu byl postup Rudé armády velmi obtížný, protože Němci zuřivě bojovali o každé město a každou vesnici. Dokonce i po stažení hlavních sil zůstávaly na takticky výhodných pozicích malé posádky, které měly za úkol brzdit postup sovětské ofenzivy. Přesto se Rudé armádě podařilo v září 1943 prolomit frontu. Jako první město byl během této operace osvobozen Černigov (21.9.). Téhož dne dorazily první svazky Středního frontu k řece Dněpr, 22.9. je následovaly svazky Voroněžského frontu. Do konce září vytvořila vojska Rudé armády na východním břehu Dněpru 23 předmostí.

Ve snaze usnadnit nástup na pravý břeh Dněpru byl dne 12.9. proveden letecký výsadek o síle 5 000 parašutistů na nepřátelský břeh. Vzhledem k nezkušenosti sovětských pilotů s příslušným druhem manévru však výsadek nebyl příliš úspěšný a mnoho výsadkářů zahynulo ve vodách řeky.

Hlavní část sovětských vojsk byla na pravý břeh Dněpru dopravena pomocí člunové a vorové přepravy a s využitím několika mostů. Nepřítel po celou dobu přepravy ztěžoval postup sovětských vojsk hustou palbou z různých druhů zbraní. Navíc jakmile jednotky pronikaly na pravý břeh, musely okamžitě z chodu čelit střelbě německé pěchoty a dělostřelectva. Přestože přeprava Dněpru byla kryta palbou sovětského dělostřelectva a letectva, utrpěné škody byly značné, takže některé z divizí prvního sledu měly na počátku října 1943 již jen 20 až 30% tabulkových počtů mužstva.

přeprava Dněpru, přelom září a října 1943

Okolo poloviny října už bylo přepraveno dostatečné množství vojáků a techniky pro nástup ofenzivy na pravobřežní Ukrajině. Mohutný úder Rudé armády se uskutečnil na linii Kremenčug-Dněpropetrovsk, kde vojska nyní již 2. Ukrajinského frontu postoupila na několika místech do hloubky až 80 km. Na počátku října byl zahájen útok 38. a 60. armády za podpory 5. gardového tankového sboru, jímž byla zahájena tzv. Kyjevská operace, která probíhala ve dnech 3. - 13.11. 1943.

Již během prvního dne Kyjevské operace zahájila 240. střelecká divize za podpory jednotek 7. dělostřeleckého sboru útok z chodu na předměstí Kyjeva. V následujících dvou dnech se k ní přidaly další svazky, které obsadily severní předměstí. Město Kyjev bylo osvobozeno dne 6. listopadu 1943.

Během listopadu 1943 připravovala německá skupina armád „Jih“ protiofenzivu v prostoru Nikopol - Krivoj Rog. V té době však už probíhaly přípravy zimní ofenzivy Rudé armády, která je označována názvem Dněpersko-karpatská operace (24.12. 1943 - 17.4. 1944). Tuto operaci zahájila vojska 1. Ukrajinského frontu pod velením armádního generála N.F. Vatutina. Byla osvobozena města Radomyšl a Belaja Cerkov.

1944

V první polovině ledna 1944 útočila vojska 2. Ukrajinského frontu v rámci Dněpersko-karpatské operace ve směru na Krivograd, který byl osvobozen dne 8.1. V polovině ledna však byla vojska 2. Ukrajinského frontu natolik vyčerpána, že musela zastavit svůj postup přibližně 50 km západně od Krivogradu.

Ve stejné době byla na opačném konci fronty zahájena Leningradsko-novgorodská operace, jejímž hlavním cílem bylo prolomit blokádu Leningradu. Operace se zúčastnila vojska Leningradského, Volchovského a 2. Pobaltského frontu a jednotky Baltského loďtsva (flotu). 20.1. byl osvobozen Novgorod a o týden později, 27.1. 1944, byly zlikvidovány poslední zbytky nepřátelských vojsk obléhajících Leningrad. Tím skončila 900 dní trvající blokáda a město Leningrad bylo osvobozeno.

Na přelomu ledna a února uskutečnila vojska 1. a 2. Ukrajinského frontu tzv. Korsuň-ševčenkovskou operaci, během níž byla obklíčena a zničena početná vojska nepřítele, jmenovitě části 42. armádního sboru, VII. a XI. sboru (včetně divize SS „Viking“) a 47. tankového sboru. Přestože obklíčené svazky a jednotky byly zásobovány tzv. vzdušným mostem a dvakrát se pokusily z obklíčení probít, podařilo se jim zachránit pouze menší část vojáků (dle německých údajů až 35 000) a techniky. Ztráty obklíčených jednotek činily přibližně 50 000 padlých a raněných a 20 000 zajatých, okolo 300 tanků a 320 automobilů (nepřítel nazýval Korsuň-ševčenkovskou operaci termínem „Malý Stalingrad“). Rudá armáda ztratila 24 000 padlých a 55 000 raněných.

Vojska 3. a 4. Ukrajinského frontu v průběhu února 1944 zlikvidovala velkou skupinu německých vojsk v prostoru Nikopol - Krivoj Rog (téměř 45 000 padlých, raněných a zajatých).
Od počátku března do poloviny dubna probíhaly boje 1. Ukrajinského frontu v podhůří Karpat. Byla osvobozena velká část západní Ukrajiny a sovětská vojska se přiblížila k hranicím Rumunska a Slovenska.

Mezitím se v březnu roku 1944 vojskům 2. Ukrajinského frontu podařilo překročit řeky Jižní Bug a Dněstr. Dne 28.3. překročila vojska 2. Ukrajinského frontu řeku Prut, čímž vstoupila na území Rumunska. V jižním směru postupovala vojska 3. Ukrajinského frontu, která 13.3. osvobodila Cherson a ve dnech 9. - 10.4. 1944 za těžkých bojů osvobodila Oděssu a do poloviny dubna ovládla levý břeh Dněstru. Bojů na jižním směru se zúčastnily rovněž jednotky Černomořského loďtsva (flotu) a Azovské flotily. Na přelomu dubna a května bylo završeno osvobozování poloostrova Krym.

V létě roku 1944 vstoupila sovětská vojska na území Polska, kde po jejich boku bojovala polská Armia Krajowa, která podléhala polské exilové vládě v Londýně. Když se vojska RKKA blížila k Varšavě, Armia Krajowa vyvolala ve městě dne 1.8. povstání. Povstalci bojovali dva měsíce proti německé přesile, ale 2.10. byli přinuceni kapitulovat. Vojska 1. Běloruského frontu nemohla přijít povstání na pomoc, protože pod Varšavou sama čelila zuřivým protiútokům německých vojsk. Později se rozšířila obvinění z toho, že RKKA nechala povstání ve Varšavě schválně vykrvácet, aby si mohla sama připsat zásluhy za osvobození města.

Dne 30.8. 1944 vypuklo slovenské národní povstání (SNP), které však bylo záhy potlačeno narychlo povolanými německými vojsky. Na pomoc krvácejícímu povstání zahájila vojska 1. a 4. Ukrajinského frontu ve dnech 8. a 9.9. 1944 Karpatsko-dukelskou operaci, které se zúčastnila rovněž vojska 1. československého armádního sboru. Dne 21. září byla osvobozena první slovenská vesnice, Kalinov. Dne 6.10. vstoupil na československé území Dukelským průsmykem i 1. československý armádní sbor. Po celý říjen byly vedeny těžké a krvavé boje proti Němcům, kteří se úporně bránili v horách, takže 28.10. musela vojska obou frontů i 1. československý armádní sbor přejít do obrany.

Ve stejné době, tedy koncem října 1944, byla zahájena Budapešťská operace, které se účastnila vojska 2. a 3. Ukrajinského frontu. Boje však byly těžké a německá vojska v Budapešti kapitulovala až 13.2. následujícího roku.

Přestože během roku 1944 Rudá armáda vítězně postupovala na západ a jihozápad, dokončila osvobození sovětského území a zahájila osvobozování nacisty okupovaných sousedních států, její postup nebyl zdaleka snadný a vyžádal si velké množství obětí.
Tak například během Leningradsko-novgorodské operace (leden - duben 1944) činily ztráty Rudé armády 76 686 padlých a 237 267 raněných. Během Běloruské operace (červen - srpen 1944) činily ztráty RKKA 178 507 padlých a 587 308 raněných. Úhrnné ztráty Rudé armády za celý rok 1944 představují se odhadují na 1 129 000 až 1 629 000 (padlých i raněných).

1945

Ve dnech 12. - 14. ledna 1945 zahájila vojska 1. Ukrajinského frontu a 1. Běloruského frontu Viselsko-oderskou operaci. Zároveň vojska 2. a 3. Běloruského frontu za podpory jednotek 1. Pobaltského frontu a Baltského loďtsva (flotu) zahájila Východopruskou operaci. Dne 17.1. byla Rudou armádou v rámci Viselsko-oderské operace osvobozena Varšava.

V polovině ledna 1945 byl zahájen rovněž útok ve směru Insterburg (pozdější Čerňjachovsk) a Königsberg (pozdější Kaliningrad).

Rozvíjely se operace v jihozápadním směru. Po těžkých bojích u Balatonu byla v dubnu 1945 zahájena tzv. Vídeňská operace 2. a 3. Ukrajinského frontu za podpory 1. Bulharské armády. Obzvláště těžké boje probíhaly u maďarského města Stoličný Bělehrad (Székesfehérvár) a na řece Raab. Na přelomu března a dubna pronikla vojska obou výše uvedených frontů do blízkosti města Vídně, které bylo nepřítelem důkladně připraveno k obraně. Přístupy k městu byly zaminovány, ulice zabarikádované a velkou část posádky tvořila vojska zbraní SS. Boje o město probíhaly déle než týden, od 5. do 13. dubna. Během osvobozování Vídně padlo nebo bylo zraněno 167 940 vojáků Rudé armády a 9 805 příslušníků spojenecké bulharské armády.

Od února do dubna 1945 probíhala velmi náročná operace 1. a 2. Běloruského frontu a 1. Polské armády (1 Armia Wojska Polskiego) ve Východních Pomořanech. Zpočátku se vzhledem k urputně kladenému odporu nepřítele dařilo postupovat o pouhých 5 až 10 km denně. Po dlouhých a krvavých bojích byla dobyta větší část přístavu Gdaňsk (tehdy Danzig), avšak některé nepřátelské jednotky zde kladly odpor až do 9.5. 1945. Ztráty Rudé armády během Východopomořanské operace představovaly celkem 225 000 vojáků a důstojníků, z toho více než 50 000 padlých. Polská armáda v bojích ztratila 2 575 padlých. Nepřítel utrpěl ztráty ve výši přibližně 90 000 padlých a raněných a více než 100 000 zajatých.

Dne 16. dubna 1945 byla zahájena Berlínská operace 1. Běloruského frontu (maršál G.K. Žukov) 2. Běloruského frontu (maršál K.K. Rokossovský) a 1. Ukrajinského frontu (maršál I.S. Koněv) o síle 1 900 000 vojáků, za podpory polských vojsk o síle 155 900 vojáků. Do operace bylo nasazeno 6 250 tanků, 41 600 děl a minometů a více než 7 500 letadel. Němci do boje proti této síle nasadili celkem 48 pěších, 6 tankových a 9 motorizovaných divizí, 37 samostatných pěších pluků, 98 samostatných pěších praporů a velké množství samostatných dělostřeleckých a speciálních jednotek, celkem více než 1 000 000 vojáků, 10 400 děl a minometů, 1 500 tanků a samohybných děl a 3 300 letadel.

Berlínskou operaci zahájila vojska 1. Běloruského frontu dne 16.4. mohutnou dělostřeleckou přípravou, při níž bylo nasazeno mimo jiné 1 500 raketometů BM-13 a BM-31. Útok pozemních vojsk byl na návrh maršála Žukova doprovázen světlem 143 protiletadlových světlometů za účelem oslnění nepřítele a oklamání německých zařízení pro noční vidění „Infrarot-Scheinwerfer“. Přestože vojska nacistického Německa kladla v bojích zuřivý odpor, podařilo se vojskům 1. Běloruského frontu do 19. dubna prolomit tři linie německé obrany. Dne 20. dubna (v den narozenin diktátora A. Hitlera) zahájilo dalekonosné dělostřelectvo 79. střeleckého sboru 3. úderné armády dělostřelecké bombardování Berlína. Jako prvním se podařilo proniknout do Berlína jednotkám 26. gardového střeleckého sboru generála P.A. Firsova, 32. sboru generála D.S. Žerebina a 3. gardové tankové armády generála P.S. Rybalka. První rudý prapor na území Berlína (na střeše pětipatrového domu) vztyčil svobodník A.I. Muravjov, rozvědčík 106. minometného pluku 1. Brestské minometné brigády.

Vojska 1. Ukrajinského frontu prorazila vnější obranné pásmo Berlína z jižního směru po těžkých bojích v ranních hodinách dne 22.4. Vojska 2. Běloruského frontu vedla v rámci Berlínské operace boje na západním břehu Odry a dne 26.4. po těžkých bojích ovládla město Štětín.
Německá vojska v Berlíně vedla od samého počátku bojů ve městě řadu protiútoků. V poledne 25.4. došlo k setkání jednotek 1. Ukrajinského a 1. Běloruského frontu, čímž se podařilo uzavřít obklíčení města.

V této době čítala posádka Berlína přibližně 200 000 vojáků a blíže neurčené množství ozbrojených civilistů. V samotném městě bylo vytvořeno několik obranných linií. Čím blíže do středu města, tím byl německý odpor urputnější. Na rozdíl od obránců většiny měst na území SSSR (zbudovaných převážně z cihlových či dokonce z dřevěných domů) se mohli obránci Berlína v centru města opírat o masivní kamenné budovy se silnými stěnami, jejichž okna a dveře se proměnily ve střílny. V ulicích byly s využitím kamenné dlažby zbudovány barikády o síle až 4 metrů. Němci měli k dispozici tisíce tzv. Pancéřových pěstí, které v pouličních bojích představovaly obzvláště nebezpečnou zbraň. Němci využívali rovněž sklepy, kanalizaci, tratě podzemní dráhy a další podzemní prostory, které jim umožňovaly provádět skryté přesuny a zároveň je chránily před palbou dělostřelectva a letectva. Kromě toho měli Němci ve městě značné množství odstřelovačů. Boje v ulicích Berlína byly velmi těžké a vedly k vysokým ztrátám na životech i na technice.

Přes těžké podmínky boje se vojska 1. Ukrajinského a 1. Běloruského frontu dnem i nocí prokousávala německou obranou. Ve dnech 28. - 30.4. se podařilo ovládnout přístupy k budově Říšského sněmu. Útok na tuto budovu byl zahájen 30.4. ve 21 hodin 30 minut. Následujícího dne, 1. května 1945 ve 3 hodiny ráno byl na budově Říšského sněmu vztyčen prapor 150. střelecké divize (příslušela k 79. střeleckému sboru 3. úderné armády 1. Běloruského frontu). Prapor vztyčili vojáci Aleksej Berest, Michail Jegorov a Meliton Kantarija. I poté však posádka Říšského sněmu kladla odpor, kapitulovala až 2.5. v časných ranních hodinách a poté byl na budově Říšského sněmu vztyčena státní vlajka Svazu sovětských socialistických republik.

V prvních květnových dnech drželi Němci v Berlíně již pouze čtvrť Tiergarten a vládní čtvrť. Dne 1.5. se do štábu 8. gardové divize dostavil německý generál Krebs, který informoval generála V.I. Čujkova o tom, že Hitler spáchal sebevraždu, a dále přednesl německý návrh na uzavření příměří. Nicméně sovětské velení uzavření příměří odmítlo, protože strategickým cílem bylo dosažení úplné a bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Uzavření příměří by se v situaci, kdy se převážná část Berlína nacházela pod kontrolou vojsk RKKA, nepřipadalo v úvahu.

Příkaz ke kapitulaci nakonec vydal německý generál Helmuth Weidling dne 2.5. v 6. hodin ráno. Převážná většina německých jednotek během 2.5. kapitulaci uznala a složila zbraně. Pouze některé samostatně operující jednotky nepřítele se pokoušely prolomit obklíčení Berlína a dostat se do zajetí na Západ.

vojáci Rudé armády v Berlíně

Vojska RKKA ovládla Berlín, hlavní město nacistického Německa, za cenu ztráty 352 475 vojáků, z toho 78 291 padlých, ostatních raněných. Ztráty na bojové technice činily téměř 2 000 tanků, více než 2 100 děl a minometů, více než 900 letadel a více než 200 000 pušek, samopalů a kulometů. Ztráty nepřítele činily 396 000 padlých a raněných a 395 000 zajatých.

Na rozdíl od příslušníků armády nacistického Německa a zbraní SS, kteří v dobytých sovětských městech a vesnicích napáchali obrovské množství zvěrstev (vraždy, mučení, násilí na ženách, dětech a starých lidech a rabování a vypalování jejich domovů), zabili nebo umučili téměř 20 miliónů civilních obyvatel SSSR a vypálili stovky měst a tisíce vesnic, příslušníci Rudé armády se v ovládnutých částech Německé říše chovali velmi disciplinovaně (i přes pohnuté okolnosti války, kdy naprostá většina vojáků utrpěla ztráty mezi příbuznými a známými, takže by se jim nikdo nemohl divit, kdyby se chtěli mstít). Pod přísnými tresty bylo zakázáno na území Německa rabovat. Naopak, jednotky Rudé armády v rámci svých možností pomáhaly se zásobováním válkou zbědovaného německého civilního obyvatelstva. Polní kuchyně RKKA obsluhovaly v Berlíně kromě sovětských vojáků i německé civilisty, pro berlínské děti do 8 let věku byly zajištěny dodávky mléka. Sovětští občané tak prokázali nejen hmotnou, ale i morální převahu nad nepřítelem. K obyvatelům Německa se nechovali jako k poraženému nepříteli, ale jako k budoucímu spojenci.

Po kapitulaci Berlína bylo ještě třeba dokončit Pražskou operaci. Dne 5.5. 1945 vypuklo v Praze povstání, avšak jeho vůdcové byli nuceni s Němci uzavřít příměří. Po odchodu vojsk tzv. „Ruské osvobozenecké armády“ pod velením generálmajora Buňjačenka, kteří spěchali do amerického zajetí, aby se vyhnuli trestům za vlastizradu, se pražské povstání ocitlo v krizi. Až dne 9. května 1945 bylo město Praha osvobozeno vojsky 3. a 4. gardové tankové armády 1. Ukrajinského frontu (maršála I.S. Koněva). Jako první se do Prahy dostaly jednotky 63. gardové čeljabinské tankové brigády (jmenovitě tanky č. 23, 24 a 25). Během boje o Mánesův most padl velitel tanku č. 24, gardový poručík Ivan Gončarenko, na jehož památku je dodnes pojmenována jedna z pražských ulic. Zbytky německých vojsk, které ustoupily z Prahy, byly zlikvidovány jednotkami Rudé armády za podpory jednotek americké 3. armády v noci z 11. na 12.5. 1945 u obce Slivice v okresu Příbram.
Při osvobozování Prahy utrpěla Rudá armáda ztráty ve výši 11 997 padlých, 40 501 raněných, 373 tanků a samohybných děl, 1 006 děl a minometů a 80 letadel.

Dne 9.5. 1945 byl rovněž proveden výsadek jednotek RKKA na dánský ostrov Bornholm. Tento výsadek přinutil ke kapitulaci zbývající německé jednotky nacházející se na ostrově.

Bezpodmínečná kapitulace ozbrojených sil Německa byla podepsána v Berlíně dne 8.5.1945 ve 22 hodin 43 minut středoevropského času. V okamžiku kapitulace bylo podle moskevského času již 9. května 1945, 43 minut po půlnoci. Proto je závěrečným datem Velké vlastenecké války 9. květen 1945 (poznámka: k oficiálnímu uzavření míru mezi Sovětským svazem a Německem došlo až dne 25.1. 1955, tj. téměř po 10 letech od německé kapitulace).

Po čtyřech letech války, po 1 418 těžkých dnech, bylo dosaženo vítězství. Podle upřesněných statistik z roku 2001 si válka vyžádala na sovětské straně 6 800 000 padlých v boji, 4 400 000 vojáků zahynulo v zajetí, celkové ztráty na životech sovětských občanů se odhadují na přibližně 26 600 000 osob.

Pokud jde o hmotné škody způsobené nepřítelem na sovětském území, vojska nacistického Německa zničila více než 1 700 sovětských měst a více než 70 000 vesnic. Úplně nebo částečně bylo zničeno téměř 32 000 průmyslových závodů, přes 65 000 km železničních tratí, 2 890 strojních traktorových stanic. Celková hodnota hmotných ztrát Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce se odhaduje na 679 miliard předválečných rublů.

V západní historiografii až do nedávné doby panoval názor, že sovětské válečné ztráty byly příliš vysoké. Někteří západní autoři vyčítali sovětskému vrchnímu velení, že blahosklonně obětovalo přehnaně velké množství vojáků, jiní tvrdili, že obrovské ztráty Rudé armády prý byly způsobeny neschopností vrchního velení nebo dokonce fanatismem důstojníků a komisařů, kteří hnali jim svěřená vojska proti nepříteli bez ohledu na ztráty (a přitom i mezi důstojníky a komisaři RKKA bylo rovněž velké množství padlých a raněných).
V novější době však i mnozí západní autoři (např. Albert Axel či Bryan Fugate) uznávají, že sovětské válečné ztráty je třeba poměřovat pod zorným úhlem nebezpečí, jemuž byl Sovětský svaz vystaven. Válka, kterou nacistické Německo vedlo proti Sovětskému svazu, se zásadně lišila oproti předchozím válkám, neboť se jednalo o válku vyhlazovací, jejímž cílem bylo sovětské obyvatelstvo dílem povraždit, dílem deportovat, a takto získaná území (tzv. „Východní Lebensraum“) osídlit „německou krví“. Ostatně, ani nacistická propaganda se těmito cíli netajila, přestože jedním dechem ospravedlňovala vyhlazovací válku tzv. „bojem proti bolševismu“. Ve skutečnosti se jednalo o válku kořistnickou, v níž jakékoliv politické pohnutky sloužily pouze jako záminka k páchání zvěrstev, jichž se nacisté na sovětském území dopouštěli.

O tom, jak se představitelé nacistického Německa na okupovaných územích „hospodařili“, nejlépe vypovídají údaje z Běloruska, které bylo nacisty okupováno v období let 1941 - 1944. Během této doby nacisté povraždili více než 2 500 000 osob, což bylo přibližně 25% obyvatelstva této svazové republiky. V rámci své „kulturní politiky“ zde zlikvidovali několik tisíc škol a nemocnic, aby z obyvatel Běloruska učinili masu nevzdělaných otroků, jimž není třeba věnovat zvláštní péči. Podobný nebo ještě horší osud by jistě stihl Sovětský svaz jako takový (či přinejmenším jeho evropskou část), pokud by se nacistickému Německu podařilo ve válce zvítězit. I tak došlo na sovětském území okupovaném vojsky nacistického Německa k největší genocidě v dějinách lidstva, které padlo za oběť přinejmenším 18 miliónů civilních obyvatel a která co do počtu obětí trojnásobně překračuje holocaust (s tím, že řada sovětských obětí války byla zároveň obětmi holocaustu, neboť na Němci obsazených územích Sovětského svazu docházelo mimo jiné také k systematické genocidě židovského obyvatelstva). Nezanedbatelné jsou rovněž tzv. nepřímé demografické ztráty (tj. zpomalení přirozeného růstu počtu obyvatel v důsledku sníženého počtu mužů a žen v plodném období života). S vyplněním demografické mezery způsobené válkou se Sovětský svaz potýkal až daleko do 70. let 20. století. Další srovnatelná demografická mezera vznikla až v důsledku hospodářských reforem v rámci ekonomické transformace po rozpadu SSSR v průběhu 90. let, kdy došlo k poklesu obyvatelstva (tehdy již) postsovětských zemí v řádu miliónů osob.

Vzhledem k existenční hrozbě, kterou nacistická vyhlazovací válka znamenala, představují ztráty na životech ve výši necelých 10% celkové sovětské populace pouhý zlomek očekávatelných ztrát, k nimž by mohlo dojít (a pravděpodobně by i došlo) v případě, že by se Sovětský svaz nacistickému Německu neubránil. Z tohoto pohledu cena, kterou sovětský lid za vítězství ve Velké vlastenecké válce zaplatil, odpovídá rizikům, jimž byl ve válce vystaven.

Zpět na Nástin historických událostí

Zpět na domovskou stránku