Období 1941 - 1943
1941
22. června v 03 hodiny 15 minut vojska nacistické Německé říše bez vyhlášení války napadla Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka.
Jedním z mýtů, které obestírají Velkou vlasteneckou válku, je tvrzení některých historiků, že Sovětský svaz byl německým vpádem zastižen náhle a nečekaně, a že vedení SSSR na počátku války nezvládlo situaci. Tento mýtus byl posílen zejména vystoupením Nikity Sergejeviče Chruščova na XX. sjezdu ÚV KSSS v roce 1956, v němž Chruščov obvinil Josefa Vissarionoviče Stalina mj. ze selhání v prvních dnech a týdnech války. Mýtus byl ochotně přijat představiteli západní historiografie, kteří se v dobách tzv. studené války snažili relativizovat význam SSSR pro porážku nacistického Německa a vítězství sil protihitlerovské koalice ve II. světové válce.
Přitom existují doklady toho, že J.V. Stalin a jeho spolupracovníci z vedení Rudé armády byli o vpádu německých vojsk do Sovětského svazu s předstihem informováni, a to prostřednictvím dobře fungující rozvědky. Velitelství Rudé armády tak dopředu znalo jak termín zahájení tzv. „operace Barbarossa“, tak i množství divizí, tanků, děl a letadel určených k vojenskému přepadení SSSR. Mezi hlavní zdroje informací patřili někteří pracovníci německých velvyslanectví, zejména Richard Sorge, pracovník německé ambasády v Tokiu. Naproti tomu špionážní službě nacistického Německa se za celou válku nepodařilo získat podrobné a přesné informace o žádné z významných sovětských (proti-)ofenziv.
O tom, že J.V. Stalin a jeho spolupracovníci byli o chystaném vpádu německých vojsk do SSSR předem informováni, svědčí mj. Směrnice lidového komisaře obrany vydaná 22. června 1941 (tj. v den německého vpádu do Sovětského svazu), v 00 hod. 30 min., v níž byli velitelé pěti vojenských okruhů na západě SSSR (Leningradského, Pobaltského, Západního, Kyjevského a Oděsského) vyzváni, aby svá vojska uvedli do stavu bojové pohotovosti. Téhož dne, dvě hodiny před nepřátelským vpádem, vydal J.V. Stalin veliteli moskevského vojenského okruhu rozkaz, aby uvedl protivzdušnou obranu hlavního města na 75% válečné pohotovosti. To jistě nebyly projevy nějaké neznalosti situace nebo neinformovanosti.
Je pravdou, že na počátku Velké vlastenecké války sovětská vojska ustupovala, byť i při ústupu kladla nepříteli odpor. To však bylo součástí strategie tzv. hluboké obrany, kterou již ve 30. letech vypracoval maršál Tuchačevskij a v letech 1940 – 1941 rozvinuli generál Žukov a maršál Timošenko. Tito vojevůdcové totiž správně předpokládali, že v případě útoku na SSSR se nepodaří vojska nepřítele odrazit přímo na hranicích, poté ihned přejít do protiofenzivy a zatlačit nepřítele na jeho vlastní území (jak mylně předpokládali zejména generálové Pavlov a Měreckov), nýbrž že na počátku války bude nutné nechat nepřítele (samozřejmě nikoli bez aktivní obrany) postupovat do nitra země, aby vyčerpal své síly, a teprve poté přejít k protiofenzivě. Správnost žukovova a Timošenkova předpokladu se ostatně potvrdila v průběhu první etapy Velké vlastenecké války od června do prosince 1941.
Na přelomu června a července probíhaly boje v pohraničních oblastech. V těchto bojích se vyznamenali zejména obránci pevnosti Brest (v Bělorusku), kteří hájili svůj post až do 20.7.1941.
Již v prvních dnech války přecházely některé útvary RKKA do protiútoku. Byl zmařen Hitlerův záměr zničit SSSR během několikatýdenní bleskové války. Probíhaly urputné obranné boje na blízkých i vzdálených přístupech k Leningradu (10.7. – 7.9. 1941).
Značné ztráty RKKA během prvních týdnů války byly způsobeny zejména tím, že divize a sbory nastupovaly do boje po jednotkách, takže téměř vždy bojovaly proti přesile. Velitelé RKKA neměli dostatek zkušeností při řízení větších svazků (armádních sborů, frontů). Armáda čelila potížím v oblasti udržování spojení. Tyto nedostatky byly vyvažovány často pouze nadšením a bezpříkladným hrdinstvím příslušníků RKKA.
Od počátku války probíhala masová evakuace výrobních sil a prostředků z ohrožených oblastí. Začal přesun lidí a materiálu, který co do rozsahu a rychlosti provedení neměl v dosavadních dějinách lidstva obdoby. Během druhé poloviny r. 1941 a počátkem roku následujícího bylo ze západních do východních oblastí SSSR evakuováno 2 593 podniků, přibližně 17 milionů osob (zejména pracovníků těžkého průmyslu s rodinami, sirotků z dětských domovů, ale i občanů židovského původu, kteří vzhledem ke svému zvýšenému ohrožení ze strany nacistů představovali téměř čtvrtinu všech evakuovaných) a více než 2,3 milionu kusů hospodářského zvířetva. Kromě hospodářsky významných podniků byla evakuována i některá kulturní a vědecká zařízení.
Evakuace probíhala převážně po železnici, a to za ztížených podmínek, kdy bylo zároveň třeba dopravovat opačným směrem, na frontu, vojska a techniku. Evakuované podniky byly umístěny zejména na Uralu, na Západní Sibiři, ve Střední Asii a v Kazachstánu.
Během července a srpna r. 1941 se sovětským ozbrojeným silám dařilo narušovat časový plán postupu nepřátelských vojsk. Představy generálního štábu nacistického Německa o tom, že se podaří Sovětský svaz porazit během 6 až 8 týdnů války, se nenaplnily. Počátečních úspěchů nepřítel dosahoval zejména v jihozápadním (z pohledu obránců) směru, kde se mu podařilo zmocnit pravobřežní Ukrajiny včetně města Kyjev (19. září 1941). Naopak zcela neúspěšná byla snaha nepřítele zmocnit se Leningradu. Blokáda Leningradu nacistickými vojsky začala 8. září 1941, trvala 900 dní a zahynulo během ní přibližně 1 milion sovětských občanů.
Hlavním cílem německého postupu však byla Moskva. V dnech 30.9. 1941 – 20.4. 1942 probíhala bitva u Moskvy, která měla dvě fáze – obranu (do 4.12. 1941) a protiútok (od 5.12. 1941). Během obranné fáze s podařilo vyčerpat nepřítele neustálými boji, zpomalit jeho postup, vybudovat tři obranné linie kolem Moskvy a vytvořit dobře organizovaná vojska domobrany.
První velkou porážku utrpěla nepřátelská vojska u Jelni, kde se v závěru července dostaly do obklíčení početné německé svazky (mj. 10. tanková divize a motorizovaná divize SS „Das Reich“). Tehdy byl nepřítel poprvé od začátku války nucen bránit se na statické obranné linii.
Počáteční etapu Velké vlastenecké války lze tedy charakterizovat ústupovými boji Rudé armády a přípravu na přechod do protiofenzivy. Avšak přestože se vojskům nacistického Německa podařilo obsadit rozsáhlé území a získat velké množství zajatců a kořisti, jejich postup nebyl tak rychlý a úspěšný, jak původně očekávali. Během prvních 3 měsíců války německá vojska utrpěla ztráty ve výši 522 833 mrtvých a raněných (z původního počtu 3,4 milionu).
S tím, jak německá vojska postupovala do nitra Sovětského svazu, se prodlužovaly jejich zásobovací trasy. Prodlužovala se také vzdálenost mezi rychle posupujícími tankovými a mechanizovanými svazky a pomalejší pěchotou. Síly nepřítele se rozptylovaly na několik tisíc kilometrů široké frontě a navíc byly vystavovány neustálým protiútokům jednotek a svazků Rudé armády. „Spanilým jízdám“ z dob tzv. bleskové války (1939 – 1941) byl učiněn definitivní konec.
V rozporu s tvrzeními nacistické propagandy, která obhajovala vpád do SSSR politickými důvody (tzv. „boj proti bolševismu“), vedla německá vojska na tzv. východní frontě vyhlazovací válku s cílem získat cizí území a kořist. Nacisté tvrdili, že „osvobozují“ utlačované národy Sovětského svazu. Ve skutečnosti nacistická okupační správa na dobytých územích páchala zločiny, vraždila civilní obyvatelstvo, bořila města a vesnice. Někteří obyvatelé západních oblastí SSSR si zpočátku od německé okupace skutečně slibovali zlepšení svého postavení, avšak sami nacisté je záhy vyvedli z omylu. Tak např. namísto slibované pozemkové reformy (vrácení půdy soukromým vlastníkům) byl zachován systém kolchozů (zemědělských družstev), které byly navíc zatíženy obrovskými kontribucemi. Na okupovaných územích byla vyhlášena vojenská správa. Probíhala masová genocida židovského obyvatelstva. Reakcí porobeného obyvatelstva byly sabotáže a rozvoj partyzánského hnutí, což dávalo nacistům vítanou záminku k prohlubování represí vůči civilnímu obyvatelstvu.
Vojákům Rudé armády nacistická propaganda slibovala, že když se vzdají, tak dostanou najíst a pojedou domů. Ve skutečnosti na zajaté sovětské vojáky čekaly jen pochody smrti, vraždění a koncentrační tábory. Tak například jen v zajateckém táboře u Smolenska bylo vojsky SS postříleno z kulometů přibližně 60 000 sovětských zajatců. Z celkového počtu 5,7 milionů sovětských vojáků, kteří během války upadli do zajetí, bylo více než 1 milion zavražděno, dalších 2,5 milion zahynulo v důsledku špatného zacházení. Nepočítáme-li 800 tisíc až 1 milion vojáků, kteří byli nacisty naverbováni do různých pomocných jednotek či formací typu Vlasovovy tzv. „osvobozenecké“ armády, tak z více než 5 milionu sovětských zajatců přežil přibližně 1 milion.
V létě a na podzim 1941 uskutečnila německá vojska dva generální útoky na Moskvu.
První z nich byl zahájen vojsky německé skupiny armád „Střed“ dne 30.9. 1941. Postup fašistů byl zpočátku úspěšný, 3.10. 1941 obsadili město Orel, jejich postup se však na týden zastavil v bojích u města Mcensk. Sovětská vojska se poté stáhla na druhou obrannou linii na řece Desně. Nepříteli se podařilo obklíčit velkou část vojsk Západního frontu u Vjazmy. Zbývající síly Rudé armády se poté soustředily na obranu tzv. Volokolamské a Možajské linie, které chránily důležité přístupy k Moskvě. Němci tyto linie vystavovali neustálým zuřivým útokům a trvalo jim 10 až 12 dní, než obranu prorazili. V obranných bojích se vyznamenala zejména 16. armáda generálporučíka K.K. Rokossovského.
Přes bezpříkladné hrdinství obránců Možajské a Volokolamské linie se nepodařilo stabilizovat obranu na vzdálených přístupech k Moskvě, a tak nepřítel pronikl z jihozápadního směru až do vzdálenosti 80-100 km od města.
20. října byl ve městě vyhlášen stav obležení. Byl vypracován plán evakuace strategických podniků a pro případ krajní nouze byly ve městě podminovány mosty. Pro udržení morálky v ohroženém městě a pro zabránění v šíření paniky mělo značný význam osobní rozhodnutí J.V. Stalina, že nevyužije možnosti evakuace a v Moskvě zůstane.
Ve druhé polovině října byla obrana Moskvy na jihozápadním směru stabilizována na linii řek Protva a Nara.
Na severozápadním směru byl na obranu Moskvy vytvořen tzv. Kalininský front pod velením generálplukovníka I.S. Koněva. Vojska tohoto frontu podnikala každodenní kombinované pozemní a letecké útoky proti nepříteli, čímž zabránili v postupu německých vojsk na Moskvu od severu.
29.10. Němci zahájili útok na město Tula, ležící 180 km od Moskvy. Přestože město bránila pouze část 50. armády, dva pluky místní posádky a jeden pluk dělnické domobrany, všechny útoky 24. německého mechanizovaného sboru na Tulu byly odraženy a město se podařilo uhájit.
Dne 7. listopadu 1941 se v Moskvě konaly oslavy 24. výročí Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR). Přestože nepřítel se nacházel pouhých několik desítek kilometrů od města, které bylo oficiálně ve stavu obležení, součástí oslav výročí byla i tradiční vojenská přehlídka, na níž vystoupil s projevem J.V. Stalin. Jednotky Rudé armády odcházely z této vojenské přehlídky přímo na frontu.
Druhý generální útok německých vojsk na Moskvu byl zahájen ve dnech 15.-16.11. ze severozápadu a 18.11. z jihozápadu. Nepříteli se podařilo proniknout až do Krasnoj Poljany v těsné blízkosti Moskvy. Postup vojsk útočníka byl zastaven 27.11. protiúderem u Kaširy. Poté se 2. německá tanková armáda pokusila obejít bránící se Tulu, ale protiútokem vojsk Kalininského frontu byla přinucena vrátit se do výchozích pozic.
2.12. 1941 pronikly německé jednotky k Burcevu, nejbližší obci na jihozápad od Moskvy, ale záhy odtud byli vyhnáni. Téhož dne byl definitivně zastaven nepřátelský postup na opačném, severozápadním úseku obrany Moskvy. Ve dnech 3. a 4. 11. uskutečnila vojska sovětské 5., 16. a 20. armády a 1. úderné armády několik silných protiúderů u Dimitrova, Krasnoj Poljany a Zvenigorodu. Moskva byla zachráněna.
Dne 5.11. 1941 přešla vojska Kalininského frontu (generálplukovník I.S. Koněv) do protiofenzivy, následujícího dne se do ní zapojila rovněž vojska Západního frontu (armádní generál G.K. Žukov) a pravého křídla Jihozápadního frontu (maršál S.K. Timošenko). Do protiofenzivy bylo nasazeno více než 1 milion vojáků a trvala od prosince 1941 do dubna 1942.
Přestože se Rudé armádě zatím ještě nepodařilo převzít strategickou iniciativu, v průběhu její protiofenzivy na přelomu let 1941 a 1942 byl nepřítel vržen o 250 km na západ, od nepřátelských vojsk byly zcela vyčištěny Tulská, Rjazaňská a Moskevská oblast a částečně oblasti Kalininská, Smolenská a Orelská.
K oblíbeným tvrzením nacistické propagandy, stejně jako západní historiografie z dob studené války, patří představy o tom, že německou armádu pod Moskvou porazil „generál Mráz“. Jinými slovy, neúspěchy vojsk agresora a úspěchy sovětské obrany jsou připisovány klimatickým podmínkám ruské zimy, která je považována za rozhodující faktor války.
Nelze popírat, že zimní období přineslo vojskům nacistického Německa řadu komplikací. Tak například vzhledem k původním představám o rychlém průběhu války a vzhledem k dlouhým zásobovacím trasám se německým vojskům nedostávalo zimní výstroje. Zejména velitel 2. tankové skupiny nacistické armády, generál H. Guderian, ve svých pamětech vysvětloval příčiny svých neúspěchů v bitvě u Moskvy ruskou zimou, která prý vyřazovala z boje německé zbraně a techniku, stejně jako ničila živou sílu.
Nicméně Guderianova tvrzení o krutých mrazech v době bitvy u Moskvy jsou přinejmenším přehnaná, srovnáme-li je s meteorologickými záznamy z té doby. Podle dostupných výsledků měření nastoupil mráz (došlo k poklesu teploty vzduchu na –7° C) teprve 4.11. 1941. Mínusové teploty však vydržely pouze 3 dny, poté se teplota vzduchu ustálila okolo 0° C. K dalšímu ochlazení došlo (opět pouze na 3 dny) až ve dnech 11 – 13.11. 1941, a to na 15 až 18° C. Po zbytek listopadu 1941 se teploty pohybovaly mezi –5 až –10° C. Během prosince 1941 teploty kolísaly od –25 (6.12.) do +5° C (12.12.) a pod hranici –25° C klesla nejnižší denní teplota až na přelomu prosince a ledna (tedy v době, kdy byla bitva o Moskvu již dávno rozhodnuta), a to opět jen na krátkou dobu. Opravdové „ruské“ mrazy nastoupily až v roce 1942.
Většinu zimních bojů absolvovala německá vojska v teplotách mezi 0 a –10° C, což jsou poměrně přijatelné podmínky. Nehledě už k tomu, že i vojáci Rudé armády bojovali ve stejných klimatických podmínkách (přestože zdaleka ne všichni z nich pocházeli z oblastí centrálního Ruska, čímž padá argument, že na tamní zimu „byli zvyklí“). Rozhodující podíl na porážce vojsk nacistického Německa neměly žádné klimatické podmínky, ale především bezpříkladné hrdinství statečných obránců Moskvy a dovednosti jejich velitelů.
Zimní protiofenziva Rudé armády 1941/1942
1942
Vzhledem ke ztrátám nepřítele během zimní protiofenzivy na přelomu let 1941 a 1942 byl vojskům Rudé armády zadán úkol úplně porazit nepřítele a osvobodit okupovaná území. Vyplnění tohoto úkolu si však nakonec vyžádalo další tři roky.
V létě r. 1942 probíhaly hlavní bojové operace na jihozápadním směru. Poté, co se vojska nacistického Německa vzpamatovala ze zimní protiofenzivy Rudé armády, podařilo se jim dosáhnout několika úspěchů, k nimž patří zejména protiofenziva v oblasti Charkova květnu a obsazení Sevastopolu a dobytí Krymu v červenci 1942. Tyto operace německých vojsk představovaly přípravu pro jejich vpád na Kavkaz (tzv. skupina armád „A“) a do Povolží (tzv. skupina armád „B“).
17. července 1942 začala největší pozemní bitva v dějinách lidstva a zároveň jedna ze zlomových bitev Velké vlastenecké války, bitva u Stalingradu (17.7. 1942 - 2.2. 1943).
Německá armáda zpočátku postupovala úspěšně a podařilo se jí způsobit těžké ztráty vojskům Brjanského a Jihozápadního frontu v oblasti Voroněže. Samotné město Voroněž však německá vojska ovládla pouze částečně a jejich další postup se zde zastavil. Značná část bojeschopných německých jednotek byla poté převedena k 6. armádě generála Pauluse směřující ke Stalingradu. Neúspěch Němců u Voroněže však byl zároveň jedním z faktorů, které významně ovlivnily výsledek stalingradské bitvy.
Do bitvy u Stalingradu vyslali Němci 6. armádu zahrnující 13 divizí, celkem okolo 270 000 vojáků, 3 000 děl a minometů a přibližně 700 tanků. Byla podporována 4. leteckou flotilou s 1 200 letadly. Proti této síle se postavila vojska Stalingradského frontu, který zahrnoval posádku samotného Stalingradu (tvořenou 10. divizí NKVD) a vojska 62., 63., 64., 21., 28., 38. a 57. armády, 8. letecké armády a Volžské říční flotily. Celkem se jednalo o 37 divizí, 3 tankové sbory a 22 brigád, tj. celkem 547 000 vojáků, 2 200 děl a minometů, okolo 400 tanků a 454 letadel. Stalingradskému frontu velel nejprve maršál Timošenko, od 23.7. 1942 generálporučík Gordov a od 9.8. téhož roku generálplukovník Jerjoměnko.
Jak už se stalo zvykem, počáteční nástup Němců byl úspěšný. V červenci 1942 se jim podařilo zatlačit Rudou armádu za řeku Don. Tehdy přijalo velení RKKA na příkaz J.V. Stalina opatření k posílení morálně-volního stavu vojsk. V armádě se šířila hesla „Ani krok zpět!“, „Není kam ustoupit“ a „Za Volhou pro nás není místo“. Účinek se brzy dostavil, neboť statečná a úporná obrana vojsk RKKA ve stalingradském směru přinutila vrchní velení armády nacistického Německa k posílení Paulusovy 6. armády vojsky 4. tankové armády odvolanými z kavkazského směru. Německý plán zmocnit se Stalingradu přímo z chodu byl zmařen, během prvních 3 srpnových týdnů se nepřítel přiblížil ke Stalingradu pouze na 60 až 80 km.
Až v závěru srpna 1942 přikročila německá vojska ke generálnímu útoku na Stalingrad. Tento mohutný útok se ani s největším vypětím sil nepodařilo zastavit, a tak byla Rudá armáda nucena ustoupit do města a bojovat v jeho ulicích.
23.8. 1942 uskutečnilo německé letectvo největší nálet na Stalingrad. Během náletů zahynulo 90 tisíc obyvatel města (přibližně jedna čtvrtina civilního obyvatelstva města!) a byla rozbombardována přibližně polovina obytných domů ve městě. Při těchto náletech byly na město shazovány také zápalné bomby. Německé bombardéry proměnily Stalingrad v město plné trosek.
Během září 1942 probíhala evakuace z pravého na levý břeh Volhy (více než 50 000 civilistů a raněných vojáků), zatímco opačným směrem bylo přepraveno 82 000 vojáků a značné množství bojové techniky. Přeprava přes Volhu byla velmi nebezpečná, mnoho člunů bylo potopeno nepřátelským dělostřelectvem či letectvem.
V průběhu září a října probíhaly urputné boje jak na předmostích Volhy, tak v prostorech významných průmyslových závodů. K nejtěžším patřily boje u Mamajevovy mohyly.
Ve Stalingradu se bojovalo o každou ulici, o každý dům, sklep, o každé schodiště. Jednotky Rudé armády uskutečnily řadu protiútoků, značné potíže působili nepříteli také odstřelovači. Nejúspěšnější odstřelovač stalingradské bitvy, Vasilij Grigorjevič Zajcev, zlikvidoval během bitvy 225 fašistických vojáků, z toho 11 odstřelovačů.
Dne 30.9. 1942 byl vytvořen Donský front pod velením generálporučíka Rokossovského, jehož úkolem bylo zlikvidovat vojska nepřátelského 14. tankového sboru a přijít na pomoc 62. armádě. To byl první krok k obklíčení nepřátelských vojsk u Stalingradu.
Dne 19.10. 1942 zahájila vojska Donského, Jihozápadního a Stalingradského frontu operaci „Uran“, jejímž cílem bylo obklíčit a zničit nepřítele. Kruh obklíčení německé 6. armády se uzavřel 23.10. ve městě Kalač na Donu.
V prosinci 1942 se o prolomení blokády zvnějšku neúspěšně pokusila nově vytvořená německá skupina armád „Don“ pod velením maršála Mansteina.
Po obklíčení německé 6. armády přešla část vojsk Donského a Voroněžského frontu do útoku ve směru Rostov na Donu. Ve dnech 17. - 18.12. se podařilo prolomit frontu a proniknout do operačního týlu nepřítele. Během této operace, nazvané "Malý Saturn", bylo zničeno 17 nepřátelských divizí (včetně rumunských a italských).
1943
10. ledna 1943 byla zahájena operace „Kruh“ s cílem zlikvidovat zbytky nepřátelské 6. armády. Po dvou týdnech bojů byla 6. armáda rozdělena na dvě části, z nichž každá byla likvidována zvlášť - do 31.1. 1943 jižní část a do 2.2. část severní. Během operace „Kruh“ bylo zajato více než 2 500 nepřátelských důstojníků, 24 generálů a více než 91 000 vojáků. Ukořistěno bylo velké množství zbraní a techniky, mimo jiné 744 letadel, 166 tanků a 261 obrněných automobilů.
Podstatným výsledkem bitvy u Stalingradu bylo převzetí strategické iniciativy Rudou armádou. Tím došlo k zásadnímu zlomu ve Velké vlastenecké válce. Přestože i po bitvě u Stalingradu se nepříteli podařilo dosáhnout některých dílčích úspěchů, strategická iniciativa už do konce války zůstala na straně Sovětského svazu.
Zpět na Nástin historických událostí