Další významní vojevůdcové RKKA
Kliment („Klim“) Jefremovič Vorošilov (1881 - 1969)
Maršál Sovětského svazu. Před první světovou válkou byl členem 
a funkcionářem sociálně demokratické strany (RSDRP), Velké říjnové socialistické revoluce se zúčastnil jako člen petrohradského sovětu. V občanské válce bojoval na jižní frontě u tehdejšího Carycinu (později Stalingradu), kde se sblížil s J.V. Stalinem. Později byl komisařem proslulé 1. jízdní armády pod velením S.M. Buďjonného. V první polovině 20. let zastával různé vojenské a politické funkce. V letech 1925 - 1934 byl lidovým komisařem vojenských a námořních záležitostí a v letech 1934 - 1940 lidovým komisařem obrany (pozn.: v tehdejším sovětském politickém systému odpovídala funkce lidového komisaře přibližně funkci ministra). Jako člen Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků - VKP(b) - se podílel na represích z přelomu 30. a 40. let.
Na počátku Velké vlastenecké války se stal členem nově ustaveného Státního výboru obrany. Nejprve velel vojskům severo-západního směru (v létě 1941), poté vojskům Leningradského frontu (počátkem září t.r.), nicméně jako frontový velitel se příliš neosvědčil, byl více teoretik nežli praktik, a tak zbytek války strávil v různých komisích a v Hlavním stanu vrchního velení ozbrojených sil SSSR.
Po válce pokračoval vpolitické činnosti. V letech 1953 - 1960 byl předsedou Prezidia Nejvyššího sovětu (v tehdejším sovětském politickém systému byl tento funkcionář de iure hlavou státu).
Boris Michajlovič Šapošnikov (1882 - 1945)
Vojevůdce a vojenský teoretik. Od roku 1901 sloužil v carské armádě, kde do r. 1917 dosáhl hodnost plukovníka. Poté, co byl demobilizován, vstoupil dobrovolně do Rudé armády, v níž sloužil jako štábní důstojník. Podílel se na vypracování celé řady úspěšně provedených operačních plánů. Také po skončení občanské války pracoval ve štábu RKKA. Od počátku 30. let rovněž přednášel na Vojenské akademii M.V. Frunzeho. V l. 1937 - 1940 byl náčelníkem Generálního štábu Rudé armády, od r. 1940, již jako maršál Sovětského svazu, se podílel na budování pohraničních opevnění.
Po vypuknutí Velké vlastenecké války pracoval nejprve v Radě pro evakuaci, poté v Hlavním stanu vrchního velení ozbrojených sil SSSR (tzv. Stavce). Od konce července 1941 do května 1942 byl opět náčelníkem Generálního štábu RKKA, poté zástupcem lidového komisaře obrany SSSR. V létě r. 1943 byl jmenován náčelníkem Vojenské akademie Generálního štábu. Zemřel na těžkou nemoc pouhých 44 dní před dosažením vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.
Semjon Konstantinovič Timošenko (1895 - 1970)
V roce 1914 byl odveden do carské armády, kde sloužil v jezdectvu
jako kulometčík. Do Rudé armády vstoupil v roce 1918. V závěru uvedeného roku už byl velitelem jízdní brigády, v létě 1919 velitelem jízdní divize. V bojích občanské války byl pětkrát raněn. Po válce si doplnil důstojnické vzdělání a stal se velitelem Kyjevského vojenského okruhu. V roce 1940, během finské války, velel vojskům Severozápadního frontu, která pod jeho velením prorazila tzv. Mannerheimovu linii. Za vynikající velení, odvahu a hrdinství byl vyznamenán medailí Zlatá hvězda a brzy poté povýšen na maršála Sovětského svazu. V letech 1940 - 1941 byl lidovým komisařem obrany a významným způsobem se podílel na tvorbě strategie hluboké obrany, která byla využita v nastávající Velké vlastenecké válce. Na počátku války byl uvolněn z funkce lidového komisaře obrany, kterou si nechal udělit samotný Stalin, nicméně Timošenko se stal jeho zástupcem. Dále se stal velitelem Západního frontu a současně vrchním velitelem vojsk Západního směru, V září 1941 byl převelen na Jihozápadní směr, kde se stal velitelem Jihozápadního frontu s úkolem vést obranu Kyjeva. Zde však vojska Rudé armády utrpěla porážku, stejně jako na jaře následujícího roku u Charkova. Na podzim 1942 ještě velel vojskům Severozápadního frontu, ale poté, od r. 1943, již působil až do konce války v Hlavním stanu Vrchního velení ozbrojených sil SSSR. Po válce působil jako velitel Jihoukrajinského a Běloruského vojenských okruhů, později inspektor ministerstva obrany. V závěru života byl i předsedou Výboru válečných veteránů SSSR.
Georgij Konstantinovič Žukov (1896 - 1974)
Byl synem rolníka ze vsi Strelkovka, v Moskvě se vyučil kožešníkem a zároveň absolvoval dvouletou večerní školu. Za první světové války sloužil u jezdectva a byl vyznamenán za zajetí nepřátelského důstojníka. Po rozpuštění carské armády se vrátil do Moskvy, ale záhy vstoupil jako dobrovolník do Rudé armády. Jako příslušník 1. moskevské jízdní divize bojoval na jižní frontě, mimo jiné také u Caricynu. Po občanské válce si doplnil vyšší vojenské vzdělání, studoval také na Běloruské státní univerzitě. V Rudé armádě vystřídal několik funkcí, až roku 1939 byl odvelen na Dálný východ, kde se v letech 1939 – 1940 zúčastnil války proti Japonsku, které tehdy usilovalo o ovládnutí rozsáhlých území v Číně a Mongolsku. Na řece Chalchyn-gol bojoval proti vojskům generála Komatsubary. Zde poprvé rozvinul novou taktiku, při níž využil tankové jednotky pro obklíčení a zničení nepřítele. Porážka japonských vojsk u Chalchyn-golu se stala jedním z důležitých faktorů, které později odradily Japonsko od útoku na Sovětský svaz. Po vítězství byl Žukovovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu a brzy byl povýšen na armádního generála.
V lednu roku 1941 se G.K. Žukov zúčastnil dvou významných štábních cvičení, při nichž demonstroval nemožnost zastavení případného nepřátelského útoku na západních hranicích SSSR a během následujícího štábního cvičení v únoru téhož roku demonstroval nově adaptovanou strategii tzv. hluboké obrany. Ta pak byla úspěšně využita v boji proti nacistickému Německu.
Během Velké vlastenecké války postupně zastával funkce náčelníka generálního štábu, velitele frontů, člena Hlavního stanu Vrchního velitelství obrany SSSR a zástupce vrchního velitele ozbrojených sil.
Hned od počátku války byl jako zkušený vojevůdce a vynikající stratég nasazován vždy na tom úseku fronty, který byl právě nejohroženější. V létě 1941 působil jako zástupce vrchního velitele ozbrojených sil na jihozápadním směru, od poloviny září do počátku října byl velitelem Leningradského frontu a v říjnu 1941 byl jmenován velitelem dvou frontů – Západního a Záložního, jejichž úkolem bylo bránit ohroženou Moskvu. Podílel se na přípravě i realizaci protiofenzivy u Moskvy v prosinci 1941 – lednu 1942. Během bojů na jaře a v létě 1942 byl zástupcem Hlavního stanu Vrchního velení ozbrojených sil SSSR ve stalingradském směru. Byl spoluautorem strategické operace „Uran“, při níž byla zničena nepřátelská vojska u Stalingradu. V roce 1943 byl G.K. Žukov povýšen na maršála Sovětského svazu. Koordinoval postupy vojsk jednotlivých frontů při operaci „Jiskra“, při níž byla prolomena blokáda Leningradu. V létě 1943, v době bitvy u Kurska, koordinoval postupy jednotlivých frontů, které se účastnily této bitvy (jednalo se o Západní, Brjanský, Stepní a Voroněžský front). Později koordinoval postup Voroněžského a Stepního frontu při pronásledování nepřátelských vojsk ustupujících k Dněpru. Na jaře 1944 byl Žukov jmenován velitelem 1. Ukrajinského frontu (bývalého Voroněžského). Pod Žukovovým velením vojska 1. Ukrajinského frontu zničila hlavní síly německé skupiny armád „Jih“ a dosáhla podhůří Karpat. V létě 1944 Žukov koordinoval činnost 1. a 2. Běloruského frontu při operaci „Bagration“ na území Běloruska. V listopadu 1944 byl jmenován velitelem 1. Běloruského frontu. Spolu s vojsky 1. Ukrajinského frontu (pod velením Koněva) se zúčastnil Viselsko-oderské operace v lednu a v únoru 1945. Postup Žukovova 1. Běloruského frontu byl natolik úspěšný, že přestože vyrazil později, než 1. Běloruský front, nechal jej během operace 100 – 150 km za sebou. Na jaře 1945 se pravé křídlo 1. Běloruského frontu zúčastnilo Východopomořanské operace. V dubnu a květnu 1945 1. Běloruský front pod velením Žukova zakončil válku svojí účastí v Berlínské operaci. Dne 8.5. 1945 v noci (podle moskevského času už bylo 9. května) přijal maršál G.K. Žukov v Berlíně z rukou německého maršála Keitela bezpodmínečnou kapitulaci vojsk nacistického Německa.
Poválečné osudy maršála Žukova byly dramatické, neboť opakovaně zakusil nevděk. V roce 1946 byl obviněn ze zveličování svých zásluh při porážce nacistického Německa a z údajného nezákonného držení válečných trofejí. V důsledku toho byl odvolán z funkce vrchního velitele pozemních vojsk a jmenován do méně významné funkce velitele Oděsského vojenského okruhu. Jeho postavení se zlepšilo po smrti Stalina. V letech 1955 – 1957 byl Žukov ministrem obrany SSSR. V roce 1956 vypracoval plán operace „Vichr“, kterou byla zlikvidována občanská válka v Maďarsku. Nicméně v roce 1957 byl obviněn z toho, že porušuje zásady řízení ozbrojených sil a následujícího roku poslán do výslužby. Až do r. 1964 byl Žukov držen v domácím vězení, izolován od vojenské a politické činnosti. G.K. Žukov byl také jediným maršálem Sovětského svazu, který se po odchodu do výslužby nestal členem Skupiny generálních inspektorů ministerstva obrany SSSR.
Ivan Stěpanovič Koněv (1897 - 1973)
Za první světové války sloužil od r. 1916 u těžkého dělostřelectva. Po demobilizaci v roce 1918 se stal vojenským komisařem Rudé armády a v občanské válce bojoval na Dálném východě proti japonským interventům. Působil jako komisař obrněného vlaku, později jako komisař střelecké divize. V roce 1921 se účastnil potlačování vzpoury v Kronštadtu. V meziválečném období studoval na Vojenské akademii RKKA. V letech 1938 - 1940 se účastnil bojů na obranu Mongolska proti Japonsku.
Na počátku Velké vlastenecké války sloužil na jihozápadní frontě. 19. armáda, které velel, se dostala do obklíčení, ale Koněvovi se podařilo část vojsk (včetně spojovacího praporu) vyvést z obklíčení. V září 1941 se stal velitelem vojsk Západního frontu. Po porážce u Vjazmy byl vyšetřován komisí Státního výboru obrany (vyšetřování vedli Molotov a Vorošilov), ale na přímluvu G.K. Žukova byl zproštěn obvinění a postaven do čela Kaliniského frontu, s nímž se zúčastnil bitvy u Moskvy a později též Rževsko-vjazemské operace. Na přelomu let 1942 a 1943 opět velel vojskům Západního frontu, s nimiž se zapojil do operace „Mars“, v níž byla rozdrcena německá 9. armáda (gen. Model). V létě roku 1943 Koněv velel vojskům Stepního frontu, s nimiž se účastnil bitvy u Kurska a následných bojů na Dněpru. Po přechodu řeky Dněpr byl jeho Stepní front přejmenován na 2. Ukrajinský front. Velkým Koněvovým úspěchem byla Korsuň-ševčenkovská operace, během níž byla obklíčena a zlikvidována početná vojska nepřítele. Po ukončení této operace v únoru roku 1944 byl Koněv jmenován maršálem Sovětského svazu. Na jaře 1944 vstoupila Koněnova vojska jako první na území Rumunska. Od května 1944 až do konce války Koněv velel vojskům 1. Ukrajinského frontu. V lednu 1945 se jeho vojska zúčastnila Viselsko-oderské operace. Během bojů ve Slezsku se pod Koněvovým velením podařilo zabránit zničení tamního těžkého průmyslu ustupujícími vojsky nacistického Německa, což mělo značný význam pro poválečný hospodářský rozvoj Polska. V závěru války se vojska 1. Ukrajinského frontu pod Koněvovým velením zúčastnila Berlínské a Pražské operace.
Po skončení války byl Koněv velitelem sovětských vojsk na území Rakouska, dále vrchním velitelem pozemních vojsk (od roku 1946) a generálním inspektorem Sovětské Armády (od 1950). V roce 1953 byl předsedou soudního tribunálu, který odsoudil k smrti Lavrentije Beriju, původce a organizátora politických represí. Od roku 1955 byl Koněv vrchním velitelem vojsk Varšavské smlouvy. Od počátku 60. let byl členem skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR.
Konstantin Konstantinovič Rokossovskij (1896 - 1968)
Narodil se ve Varšavě, v té době hlavním městě Království polského (tzv. Kongresovky), které od skončení napoleonských válek tvořilo součást ruského carského impéria. Od roku 1914 sloužil v carské armádě jako dragoun a zúčastnil se bojů první světové války. V prosinci 1917 vstoupil do Rudé gardy, později do Rudé armády. Během občanské války bojoval proti bělogvardějcům na východní frontě, zúčastnil se bojů u Jekatěrinburgu (pozdějšího Sverdlovska). Postupně velel pluku, brigádě a divizi.
V meziválečném období si doplnil vyšší vojenské vzdělání, jeho spolužákem byl mimo jiné i G.K. Žukov. Během procesů v armádě v letech 1937 - 1938, které byly rozpoutány na základě falešných důkazů podstrčených sovětskému vedení nacistickým Německem, byl vyloučen z komunistické strany – VKP(b), poté propuštěn z armády a obviněn ze spolupráce s polskou a japonskou rozvědkou. Od srpna 1937 do dubna 1940 byl Rokossovskij vězněn v neblaze proslulé vazební věznici NKVD v Leningradu. Za celých dva a půl roku vazby se k ničemu nepřiznal ani nikoho neudal, a to ani poté, co byl vyveden na dvůr a demonstrativně postaven před popravčí četu. V dubnu 1940 byl osvobozen a plně rehabilitován. V závěru roku byl jako čerstvě povýšený generálmajor jmenován velitelem nově zformovaného 9. mechanizovaného sboru.
Na počátku Velké vlastenecké války vedl jeho mechanizovaný sbor obranné boje u Dubna, Lucka a Rovna. Rokossovskému se pomocí aktivní obrany dařilo mást protivníka. Ustupoval vždy pouze na příkaz vrchního velení. Od poloviny července velel 4. armádě, s níž plnil ty nejnáročnější úkoly. Tak například 17. července dostal rozkaz shromáždit zbytky 16., 19. a 20. armády, jimž se podařilo probít od Smolenska, a s těmito jednotkami udržet město Jarcevo. Rokossovskij tento náročný rozkaz úspěšně splnil. V září 1941 byla reorganizována vojska 16. armády, jejímž velením byl Rokossovskij pověřen. S touto 16. armádou absolvoval těžké boje během bitvy u Moskvy, v nichž byl pověřen obranou volokolamského směru.
Počátkem dubna 1942 byl Rokossovskij těžce raněn střepinou, ale uzdravil se a již koncem května opět převzal velení 16. armády. V září téhož roku byl jmenován velitelem vojsk Donského frontu, s nimiž se zúčastnil operace „Uran“, na jejíž přípravě se podílel. Během této náročné operace obklíčil a zničil německá vojska, která směřovala na pomoc německé 6. armádě obklíčené u Stalingradu. Během stalingradské bitvy byl Rokossovskij povýšen na generálplukovníka. V létě 1943 se zúčastnil bitvy u Kurska, kde se projevil jako vynikající stratég a analytik. Na základě údajů rozvědky správně odhadl úsek hlavního nepřátelského úderu, na tomto úseku soustředil okolo 50% své pěchoty, 60% dělostřelectva a 70% tanků. Obrana Rokossovského byla natolik pevná a stabilní, že mohl velkou část svých záloh poskytnout generálu Vatutinovi, na jehož jižním úseku hrozilo prolomení fronty nepřítelem.
Ve druhé polovině roku 1943 se Rokossovskij zúčastnil bojů na Dněpru. V létě roku 1944 se podílel na osvobozování Běloruska během operace „Bagration“, na jejímž plánování se podílel spolu s G.K. Žukovem. V červnu 1944 byl Rokossovskij povýšen na maršála Sovětského svazu a vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Od té doby jej Stalin oslovoval jménem a jménem po otci, tj. Konstantine Konstantinoviči (této pocty se předtím dostalo pouze maršálu Šapošnikovovi, zatímco všechny ostatní maršály Stalin oslovoval příjmením, např. soudruhu Žukove, soudruhu Koněve atd.).
V závěru války velel Rokossovskij 2. Běloruskému frontu, s nímž se od ledna do dubna 1945 úspěšně podílel na Východopruské a Východopomořanské operaci. Na území rodného Polska osvobodila vojska 2. Běloruského frontu pod jeho velením mimo jiné města Gdyni, Kartuzy, Sopot, Štětín a Vratislav (Wrocław). Během Berlínské operace zničil hlavní síly nepřátelské 3. tankové armády, které tak znemožnil účast v bojích o Berlín. Po vítězství ve Velké vlastenecké válce byl pověřen čestným úkolem velet proslulé Přehlídce Vítězství, která se uskutečnila na Rudém náměstí v Moskvě dne 24. června 1945.
Po válce, v roce 1949, požádal Bolesław Bierut, tehdejší polský prezident, J.V. Stalina o uvolnění Rokossovského na post Ministra obrany Polské lidové republiky. Ministerskou funkci Rokossovskij vykonával v letech 1949 až 1956.
Rokossovskij v uniformě polského maršálka ►
Jako ministr obrany provedl zásadní reorganizaci a modernizaci polské armády (mimo jiné zmodernizoval mechanizovaná vojska, zavedl tankové svazky, svazky raketového dělostřelectva, reorganizoval vojska protivzdušné obrany, připravoval armádu k nasazení v podmínkách nukleární války), a přitom zachoval národní tradice a zvláštnosti polské armády. Po nástupu W. Gomułky do čela Polské sjednocené dělnické strany byl Rokossovskij z funkce ministra odvolán, poté se vrátil do Sovětského svazu. Zde působil nejprve jako inspektor Ministerstva obrany, poté jako velitel Zakavkazského vojenského okruhu a náměstek Ministra obrany. V roce 1962 došlo k roztržce mezi Rokossovským a N.S. Chruščovem, Prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KPSS). Podle svědectví tehdejšího velitele letectva, maršála Aleksandra Golovanova, Chruščov na jednom banketu vyzval Rokossovského, aby napsal článek odsuzující činnost J.V. Stalina v době války. Rokossovskij na výzvu odpověděl: „Nikito Sergejeviči, soudruh Stalin je pro mne svatý“ a na banketu si odmítl s Chruščovem připít. Druhý den následovalo odvolání Rokossovského z funkce náměstka ministra. V letech 1962 - 1968 byl Rokossovskij ve funkci inspektora pověřen kontrolovat nedostavěné lodě sovětského námořnictva. Dne 3. srpna 1968 Rokossovskij zemřel na rakovinu.
Vasilij Ivanovič Čujkov (1900 - 1982)
Narodil se v početné rolnické rodině (8 bratrů a 4 sestry). Do RKKA vstoupil v roce 1918. Poté, co v bojích občanské války padl velitel střeleckého pluku, v němž sloužil, nastoupil Čujkov na jeho místo. Během občanské války byl čtyřikrát raněn. Po válce absolvoval vojenskou akademii a od r. 1927 působil jako vojenský poradce v Číně, od r. 1929 pracoval ve štábu Dálněvýchodní armády. V roce 1938 byl jmenován velitelem 5. střeleckého sboru. V září 1939 se jako velitel 4. armády zúčastnil polského tažení Rudé armády. Během finské války v letech 1939 – 1940 velel 9. armádě v Karelii. V letech 1940 - 1942 působil jako vojenský atašé v Číně, kde měl velký podíl na dočasném usmíření Čankajška s Mao Ce-tungem a na vytvoření společné protijaponské fronty.
Počátkem roku 1942 byl z Číny odvolán, aby nastoupil do bojů Velké vlastenecké války. V květnu 1942 byl pověřen velením 1. Záložní armády. Účastnil se bojů na přístupech ke Stalingradu. Od září téhož roku velel 62. armádě, která dostala úkol uhájit Stalingrad za každou cenu. Pod velením Čujkova probíhala šestiměsíční heroická obrana břehů řeky Volhy i těžké boje v ulicích města. Ve Stalingradu Čujkov uplatnil taktiku kontaktního boje. Organizoval náhlé noční útoky, během nichž Rudá armáda zpravidla úspěšně získávala zpět pozice ztracené během předchozího dne. Nechal sestavovat speciální úderné skupiny, které se vrhaly do nepřítelem obsazených domů s granáty v rukou. Tyto jednotky při přesunech často používaly podzemní komunikace (sklepní průchody, kanalizace). Některých těchto akcí se Čujkov účastnil i osobně. V dubnu 1943 byla 62. armáda za hrdinství v bitvě u Stalingradu přeměněna na 8. gradovou armádu, které Čujkov velel až do konce Velké vlastenecké války. V sestavě Jihozápadního, Jižního a poté 1. Běloruského frontu se 8. gardová armáda zúčastnila bojů na Dněpru, Oděsské a Běloruské operace, a konečně i Viselsko-oderské a Berlínské operace. Během Viselsko-oderské operace 8. gardová armáda pod velením Čujkova prolomila nepřátelskou frontu, vytvořila předmostí na Visle, osvobodila koncentrační tábor v Majdanku, dále osvobodila města Lodž a Poznaň a vytvořila předmostí na řece Odře. Během Berlínské operace postupovala 8. gardová armáda v hlavním směru ofenzivy a rovněž se zúčastnila těžkých bojů v samotném hlavním městě nacistického Německa.
Po válce se Čujkov stal velitelem sovětských vojsk v Německu (1949 - 1953), později (do r. 1960) byl velitelem Kyjevského vojenského okruhu, dále náměstkem Ministra obrany (1960 - 1964) a vrchním velitelem vojsk civilní obrany (1961 – 1982). Jeden rok před svou smrtí podal Ústřednímu výboru Komunistické strany sovětského svazu žádost, aby mohl být pohřben na Mamajově mohyle, kde si během stalingradské bitvy, dne 12.9. 1942, zřídil své velitelské stanoviště. Když v následujícím roce zemřel, jeho přání bylo splněno. Hrob maršála Sovětského svazu V.I. Čujkova je od té doby součástí monumentálního památníku na Mamajově mohyle ve Stalingradu. V.I. Čujkov se tak stal jediným maršálem Sovětského svazu v historii, který byl pochován mimo Moskvu.